Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do této desky jsem se snažil aktivně vposlouchat několik měsíců. Stále jsem z ní měl poměrně rozporuplné pocity, které se ani s dalším a dalším poslechem nemění. Přišla mně příliš mechanická, instrumentálně egocentrická a často nesevřená, až rozpadající se. Současně jsem si zamiloval několik míst, ke kterým vím, že se budu vracet. Většinou ale jde o fragmenty jednotlivých skladeb, nikoliv o skladby celé. Jakoby chtěl Tosin Abasi v každé skladbě ukázat zcela vše a všemi výrazovými prostředky. Miluji, když v první skladbě v druhé polovině „Arithmophobia“ začne kytara, která jakoby vypadla z pera Davida Tisa z EPHEL DUATH v období „The Painter´s Palette“. Ta skladbě ale od té doby do konce udělá ještě pět kotrmelců, které vždy zcela roztříští to, co bylo budováno.
Nová deska působí, jakoby bylo nepřeberně skvělých nápadů, které se musí všechny použít a sdrátovat dohromady. Celek tak působí jako obrovská a velmi divoce pestrá kytice poupat, které už nikdy nestačí rozkvést a to je škoda.
Jako milovník slapové techniky jsem vždy jásal, když slapovat začal kytarista, „The Madness Of Many“ mě tím zcela přehltila. Zvuk je díky tomu neosobní, příliš mechanický a neživelný. Druhá část desky provzdušňuje celek akustickými polohami, ale i zde se nemohu zbavit dojmu, že jde o univerzitní exibici technicky náročných cvičení. Chybí mi tu cit a smysl pro celek, který tu v minulosti byl.
Němci nezapřou inspirace od NILE, již název v podobě egyptského boha chaosu k tomu ostatně odkazuje. A tak nám servírují vydatnou porci technicky pojatého a orientálním folklórem kořeněného death metalu. Je to poctivě uklohněné, takže docela lahůdka.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.